DEMODIKÓZA MÝTŮ ZBAVENÁ?
Demodikóza je jednou z chorob, jíž se pevně drží hned několik chovatelských mýtů či polopravd.
Ačkoliv názory předních odborníků na její příčiny, patogenezi, formy a jejich význam i léčbu se již
mnoho let v zásadě shodují, v chovatelském prostředí se často tradují do značné míry nepoučené a
často velmi radikální názory. Pokud se tyto mýty a polopravdy v některém klubu či kynologické
organizaci stanou dogmaty, mohou významně a někdy nesmyslně ovlivnit celý chov dotčeného
plemene. Jaký je tedy současný pohled na demodikózu?
Demodikóza jako choroba
Demodikóza je onemocnění způsobené přemnožením parazitů rodu Demodex, tedy trudníků, u psů
nejčastěji druhu Demodex canis, méně často Demodex injai.1 Ti obývají vlasové váčky, z nichž
vyrůstají chlupy. Za určitých okolností může dojít k jejich přemnožení. To má za následek podráždění,
rozšíření a poškození vlasového váčku, zánětlivou reakci2 a vypadnutí chlupu. Krátkosrstí psi a
některá plemena (šarpej, lhasa-apso, stafordšírští bulteriéři a teriéři, mops) a jsou k demodikóze
náchylnější než jiná.
Tradičně se rozeznávají dvě hlavní formy demodikózy. Jejich rozlišení je velmi důležité:
1) Lokalizovaná forma
Vyskytuje se hlavně u mladých zvířat do 18 měsíců, často se objevuje u odrůstajících štěňat
kolem 3.-6. měsíce věku. Projevuje se nejčastěji jedním nebo několika málo okrouhlými,
vylysalými okrsky kůže o průměru kolem 1-2 cm, nejčastěji v obličeji, na předloktích nebo jinde po
těle. Někdy se objeví brýlovitá ztráta chlupů kolem očí nebo vylínání za ušima, postiženy mohou
být i tlapky. U dlouhosrstých plemen lze onemocnění snadno přehlédnout. Ve více jak 90 %
případů lokalizované demodikózy příznaky spontánně a bez jakékoliv léčby v řádu několika týdnů
až měsíců vymizí. Jen velmi vzácně přechází lokalizovaná forma do formy generalizované.
2) Generalizovaná forma
Vyskytuje se nejčastěji u dospělých psů. Přemnožený demodex se šíří do okolí, ostrůvky holé
kůže postupně splývají. Na poškozených místech se začnou množit bakterie, kvasinky či plísně,
objevuje se mokvání, puchýřky, vředy a strupy. Z narušeného kožního povrchu se bakterie či
jejich toxiny mohou dostat do celého organismu, rozvíjí se septický stav, který v těžkých případech
může skončit i smrtí zvířete. Psa nezabíjí sám demodex, umírá na komplikace, jejichž vznik
umožnilo jeho přemnožení.
Stanovení hranice mezi lokalizovanou a generalizovanou formou může být někdy obtížné. Dále
zmiňovaná skupina vědců navrhla v roce 2012 považovat demodikózu za lokalizovanou, pokud jsou
přítomny maximálně čtyři lysinky, jejichž průměr nepřesahuje 2,5 centimetru.
Demodex a hostitel
Demodex canis je už několik desetiletí považován za součást běžného psího mikrobiomu – jakési
„zoologické zahrádky“ na kůži psů. Příbuzné druhy se vyskytují u koček,5 6 volně žijících7 i
hospodářských8 zvířat i u člověka.9 10 Řada dřívějších prací prováděných různou metodikou (seškraby
z několika plošek kůže, vytrhávání chlupů z nejčastějších míst výskytu, kožní biopsie apod.) prokázala
jeho výskyt vesměs u méně než 10 % zdravých psů.11 12 13 14 15Španělská studie, publikovaná v roce
2011 a založená na přímém průkazu DNA demodexe v kožních vzorcích16, již prokázala jeho
přítomnost u 17,6 % psů. Nenechte se zmást zdánlivě malými čísly: kožní vzorky je z pochopitelných
důvodů možno odebrat vždy jen z několika míst kožního povrchu psa. Je to podobné, jako mapovat
výskyt medvědů v Beskydech na základě jednorázového průzkumu několika malých území – museli
byste mít štěstí, abyste medvědy právě tam zrovna zastihli, přesto v Beskydech žijí.
_________________________________________________________________________________
Lidská i psí kůže, jakkoliv se prostým okem zdá být krásně hladká a napjatá, se pod mikroskopem i při nevelkém
zvětšení jeví jako velmi zvrásněná, u psa navíc hustě zalesněná, krajina s povrchem podobným oraništi. V
zákoutích, údolích a úžlabinách této krajiny kvete bohatý a rozmanitý život. Daří se tu řadě saprofytů i parazitů -
bakteriím, kvasinkám, plísním, roztočům a další „havěti“. Například u člověka žije na kůži víc jak 1.000 druhů
bakterií ze 200 rodů.17 18 Někteří „obyvatelé,“ např. právě demodex, žijí také v propastech kolem z hlubších vrstev
vyrůstajících vlasů a chlupů. Sprchováním, koupelí, mýdlem i kartáčem sice smeteme obyvatele hřebenů,
horských vrcholů i některých úbočí, v údolích však život pokračuje téměř nerušeně. Hustota obyvatel na centimetr
čtvereční je tu pěkně vysoká. Tuto zoologickou zahrádku bychom sice mohli téměř zničit třeba dlouhodobou
koupelí v desinfekčním roztoku, nicméně bychom ji jednak záhy získali zpět od jiných lidí, z oblečení a z okolí,
jednak bychom si vlastně ublížili. Potřebujeme ji, protože nám pomáhá chránit tělo před nájezdy nežádoucích
vetřelců i před nepříznivými vlivy okolí. Mezi jednotlivými druhy se za normálních okolností vytváří - podobně jako
mezi druhy ve volné přírodě - dynamická rovnováha, která brání dlouhodobému přemnožení jednoho druhu na
úkor druhého. Tuto rovnováhu paradoxně může narušit např. nadměrně časté mytí mýdly a saponáty. Jen na
okraj - také člověk je osídlen demodexem, druhy Demodex folliculorum a Demodex brevis,19 a tento demodex byl
dlouho v podezření, že může být původcem či spolupůvodcem akné.
_________________________________________________________________________________
Demodex a jeho šíření
Demodex se přenáší z feny na štěňata již v prvních dnech jejich života.20 To je naprosto logické - fena
je prvním a po několik týdnů jediným psem, který je se štěňaty ve styku, a tudíž předá potomstvu
prakticky celé osazenstvo své „zoologické zahrádky“. Má-li se nicméně za prokázané, že demodex je
přítomen u většiny zdravé psí populace, předá jej štěňatům také valná většina fen. Přenos mezi
dospělými zvířaty nebyl prokázán. I zde je třeba si uvědomit, jak obtížný by takový průkaz byl. Má-li
„své“ demodexe většina psů, nedá se prakticky dokázat, že zrovna tohoto jedince si vyměnili.
Demodex nepřežívá mimo vlasový váček dlouho, pokud ale psi žijí ve smečce, sdílejí své pelíšky, spí
jeden přes druhého a vzájemně o sebe pečují, nelze hypotetický přenos jednoznačně vyloučit.
Demodex a dědičnost
Často slýcháme, především v chovatelských kruzích, rezolutní větu, že demodikóza je dědičná. Již při
základních znalostech genetiky je zřejmé, že v takto holé podobě jde o tvrzení nesmyslné. Dědit lze
pouze to, co je organismu vlastní. Trudník je samostatný tvor, členovec, patřící do třídy pavoukovců.
Má jednoduché končetiny a může se sám, byť omezeně, pohybovat, množí se pohlavně přes vajíčko a
larvu. Věta, že blechy jsou dědičné, by většině z nás připadala přinejmenším podivná, tvrzení o
dědičnosti demodexe málokdo ihned popře.
Co pravděpodobně dědit lze, ovšem nijak jednoduše, je schopnost jedinců s různými znaky v
genotypu vytvářet na kůži více či méně příznivé prostředí (fyzikální, chemické, imunochemické apod.)
pro život a množení demodexe či jiných parazitů. V posledních desetiletích byla publikována řada
prací, které zkoumaly současný výskyt demodikózy a dílčích anomálií v imunitním systému,21 vztah k
imunofenotypu,22 leukocytárním antigenům,23 biochemii,24, dokonce k pravidelnosti preventivní
veterinární péče apod. V některých sice byla statisticky prokázána určitá souvislost, jednoznačná
konkrétní příčina však nalezena nebyla (to samozřejmě neplatí v případech, kdy je imunitní systém
prokazatelně poškozen jiným onemocněním). V poslední době se zdá, že k demodikóze by mohli být
náchylnější psi s určitým typem tzv. psích leukocytárních antigenů, jmenovitě DLA třídy II.25
Věc je nutno chápat jinak: podobně jako jsou někteří lidé s určitými znaky v genotypu při
spolupůsobení určitých vnějších okolností náchylnější k určitým onemocněním,26 mohou i psi s různým
genotypem být méně schopni účinně odolávat některým nemocem. Někdo plíseň nohou prostě
nechytí, jiný se s ní trápí celý život; na někoho komáři nejdou, zatímco jiný je jimi vyhledáván.
Podobně tomu může být i u psů. Tato problematika je však natolik složitá a dosud málo probádaná, že
z ní nelze vyvozovat jednoznačné vědecké, natož chovatelské, závěry.
Demodex a imunita
Jaká je vůbec schopnost organismu vypořádat se s parazitem, jakým je demodex? Demodex je vyšší,
mnohobuněčný a samostatný organismus s plně vyvinutými vlastními orgány a vlastním
metabolismem, nezávislým na metabolismu hostitele. Je asi 15x větší než makrofág, největší bílá
krvinka, zhruba 40x větší než T-lymfocyt a 300x větší než streptokok (bakterie). Žije ve vlasovém
folikulu a mazových žlázkách, tedy víceméně na kůži (ektoparazit), nikoliv uvnitř tkání, neřku-li uvnitř
buněk. Živí se zřejmě kožním mazem a odumřelými buňkami folikulů. Organismus psa nedokáže
demodexe tak jednoduše zabít a odstranit jako třeba bakterii. Jeho možnosti jej aktivně zlikvidovat
jsou podobně omezené jako v případě vši, blechy nebo klíštěte. Možná ještě omezenější - demodex
ani jeho vývojová stadia se neživí krví hostitele a také nevstupují do krevního oběhu. Imunitní systém
psa proto nemůže využít takové mechanismy, jako právě u klíštěte, kde do krve vylučuje protilátky
ničící střevní sliznici klíšťat (dnes se využívají v dobytčích vakcínách proti klíšťatům).
Povrchové struktury demodexe a jeho vývojových stadií, jakož i jeho výměšky, jsou organismem
identifikovány jako cizorodé látky, antigeny. Kontakt parazita s buňkami folikulu proto aktivuje bílé
krvinky, především T-lymfocyty, a vyvolává reaktivní zánětlivou reakci. Přitom se do vlasového váčku
vylučují protilátky a další látky, které vytvářejí chemické a fyzikální prostředí, které demodexům
nevyhovuje nebo jim přímo škodí, odrazuje je od pobytu a znesnadňuje přežití jejich vajíček a larev.
To je velice komplexní reakce a podílí se na ní řada faktorů. Demodex je nicméně schopen se proti
reakci organismu do určité míry „obrnit“ a existují dokonce náznaky, že je schopen ji aktivně oslabit.27
28 29 Výsledkem je tedy už zmíněná dynamická rovnováha: organismus sice není sto demodexe
šmahem vyhubit, ale za normálních podmínek je schopen jej udržet pod kontrolou. Teprve, když je
imunitní systém z nějakého důvodu oslaben, nestíhá tuto rovnováhu udržet a může se rozvinout
demodikóza. Demodex prostě využije příležitosti. Experimentálně se už podařilo vyvolat demodikózu u
myší s potlačenou buněčnou imunitou, na které byly přeneseny štěpy z kůže psa.30
Imunitní systém psa se v prvním roce života stále vyvíjí a dozrává. V některých fázích rychlého růstu a
dospívání je tak vytížen, že nestihne demodexe úplně uhlídat. Ten se místně přemnoží, což se projeví
lokalizovanou formou demodikózy. Když se organismus vypořádá se svým překotným vývojem, poradí
si vesměs i s demodexem a příznaky demodikózy vymizí.
Demodikóza, hlavně generalizovaná, se samozřejmě může objevit také u zvířat, jejichž imunitní
systém je zdevastován jiným celkovým onemocněním nebo jeho radikální léčbou. Zde je samozřejmě
na místě léčba demodikózy, ale především základního onemocnění. Lokalizovaná forma se může
vyvinout například i kolem místa injekčního vpichu, nejčastěji po aplikaci kortikoidů, které potlačí
imunitní reakci v bezprostředním okolí.
Demodex a současná medicína
V dubnu 2012 byla v časopisu Veterinary Dermatology publikována zásadní práce mezinárodní
skupiny autorů pod vedením mnichovského profesora Ralfa S. Müllera s názvem „Léčba demodikózy
u psů: doporučené postupy pro klinickou praxi 2011“ (Treatment of demodicosis in dogs: 2011 clinical
practice guidelines). 31 Spoluautory jsou veterinární specialisté z Francie, Španělska, Švédska, USA,
Kanady a Austrálie. Práce je mimořádná především proto, že důsledně vychází z principů medicíny
založené na důkazech (Evidence Based Medicine), což je praxe v humánní medicíně běžná, ve
veterinární však dosud poměrně ojedinělá. Publikace velmi dobře doplňuje práci „Demodikóza – víc
než jen jedno onemocnění?“ (Die Demodikose - Mehr als nur eine Erkrankung?, 2003)32 profesora
Hanse J. Kocha z německého Birkenfeldu, která určitě patří k nejlepším přehledným článkům o
demodikóze, přístupným i laické veřejnosti, v posledním desetiletí.
_________________________________________________________________________________
Prof. Dr. med. vet. Ralf S. Müller - profesor veterinární dermatologie, Ludwig-Maxmiliánova
Universita v Mnichově, vedoucí oddělení dermatologie a alergologie Kliniky malých zvířat při
veterinární fakultě tamtéž, emeritní docent veterinární dermatologie na Koloradské státní universitě
v USA, pracoval na klinikách v Německu, USA, Austrálii; autor řady publikací, více než 400
přednášek po celém světě.
Prof. Dr. med. vet. Dr. h.c. Hans J. Koch – mimořádný profesor veterinární dermatologie, držitel
čestného doktorátu Univerzity v Bernu, zakladatel a majitel Veterinární kliniky v Birkenfeldu,
Německo, zakladatel a člen správní rady Evropské školy postgraduálních veterinárních studií při
Univerzitě v Lucemburku (ESAVS), emeritní president Evropské akademie veterinární dermatologie
(ECVD); autor řady publikací, více než 300 přednášek na třech kontinentech.
_________________________________________________________________________________
Mnichovská studie shrnuje a vyhodnocuje dosavadní publikované poznatky o demodikóze, jejích
projevech a patogenezi, diagnostických a léčebných metodách. Přináší i určitá doporučení pro
chovatelskou praxi a především navrhuje optimální léčebný postup pro jednotlivé formy demodikózy a
její komplikace. Léčba generalizované demodikózy samozřejmě patří do rukou veterinárního lékaře a
nebudeme se jí zde proto zabývat.
Pro běžného majitele či chovatele je však zajímavé doporučení k léčbě lokalizované demodikózy.
V souladu s faktem, že většina případů lokalizované demodikózy sama odezní, doporučují vědci
provádět pouze 1x týdně koupel za použití šampónu obsahujícího chlorhexidin nebo benzoylperoxid.
Obě látky mají především dezinfekční účinek, zabrání tedy vzniku druhotné infekce a mokvání na
postižených místech. Samozřejmě je třeba zhodnotit, zda je pes řádně živen, odčerven a je o něj
všestranně dobře postaráno, případně zjednat nápravu. Použití látek hubících přímo demodexe
(amitraz, milbemycin, moxidektin, ivermektin, doramektin a další) nicméně není součástí doporučení.
Je to logické i proto, že tyto látky nejsou neškodné a mohou mít závažné vedlejší účinky,33 34 35 bez
genetického vyšetření psa často těžko předvídatelné.36 Samozřejmě je třeba psa sledovat, a pokud se
onemocnění zhoršuje nebo dlouhodobě nelepší, vyhledat veterinárního lékaře.
Demodex a chov
V chovatelských, někdy i odborných, kruzích se tvrdošíjně drží při životě tvrzení, že jakýkoliv pes, u
kterého se objevila jakákoliv forma demodikózy, má být vyloučen z chovu. Zkušení chovatelé o tom
někdy diskutují, nezkušení majitelé štěňat s lokalizovanou demodikózou propadají čirému zoufalství.
Doporučení mnichovské skupiny je nanejvýš opatrné a konzervativní, přesto mnohem méně
dogmatické. Neodvíjí se přímo od věku či rozsahu onemocnění, ale od nezbytnosti léčby. „Tam, kde je
demodikóza omezena na jednu nebo několik oblastí těla a neovlivňuje celkový zdravotní stav psa, je
přípustné použít pouze antimikrobiální šampóny a upustit od specifické léčby zaměřené přímo na
demodexe. Pokud se však onemocnění zhoršuje natolik, že je specifická antiparazitární léčba
nezbytná, doporučujeme zabránit dalšímu rozmnožování zvířete kastrací.“
Profesor Koch se vyjadřuje přímo k lokalizované formě demodikózy a její dědičnosti. „Lokalizovaná
demodikóza u mladých psů … není podle současného stavu vědeckého poznání dědičná. Žádné
vyloučení z chovu není u této formy demodikózy na místě.“
Lokalizovaná demodikóza u mladých psů není podle současného stavu
vědeckého poznání dědičná. Žádné vyloučení z chovu není u této formy
demodikózy na místě. (H. J. Koch)
Pokud se onemocnění zhoršuje natolik, že je specifická antiparazitární léčba
nezbytná, doporučujeme zabránit dalšímu rozmnožování zvířete kastrací.
(R. S. Müller a kol.)
Jde o doporučení velmi logická. Jestliže v souladu se současným vědeckým názorem připustíme, že
sem tam nějakého demodexe má většina psů, pak jej ve skutečnosti má i většina štěňat. Vyloučíme-li
z chovu štěně, které samo překonalo drobnou lokalizovanou demodikózu, ostatní štěňata demodexe
stejně budou mít. Není prokázáno, že by se onemocnění v dospělosti častěji vracelo právě u štěňat,
která měla v „dětství“ lokalizovanou demodikózu. Naopak – nelze vyloučit, že takové štěně potlačením
demodikózy v mládí vytrénovalo svůj imunitní systém natolik, že může v dospělosti demodexe držet
na uzdě lépe než štěňata, která lokalizovanou juvenilní demodikózu neměla.
Vlastně nejde o nic nového – podobný přístup zaujímá už dlouho většina moderních veterinářů i řada
poučených chovatelských klubů. Váha výše uvedených doporučení však spočívá v tom, že je
formulovali přední veterinární odborníci z různých končin světa, navíc na základě kritické analýzy
dosavadních dílčích vědeckých poznatků. Kdo s těmito pány bude chtít polemizovat, nevystačí
s dojmy, ale bude muset přinést hodně pádné argumenty.
Shrnuto a podtrženo
Demodikóza je nepochybně nepříjemné, nikoliv však neléčitelné onemocnění. Zcela zásadní je
rozlišovat juvenilní lokalizovanou a generalizovanou formu. Objeví-li se, především u štěněte nebo
mladého psa, lokalizovaná forma demodikózy, stačí jej sledovat a jednou týdně vykoupat za použití
antimikrobiálního šampónu. Pokud onemocnění po několika týdnech až měsících vymizí, není třeba
uvažovat o vyloučení psa či feny z chovu. Teprve u generalizované formy demodikózy, která vyžaduje
intenzivní antiparazitární terapii, není chov na místě a je vhodné zvíře kastrovat. U generalizované
formy je také vždy třeba pátrat po jiném závažném onemocnění.
30.5.2012 MUDr. Karel Benda
Literatura:
1 Desch CE, Hillier A., Demodex injai: a new species of hair follicle mite (Acari: Demodecidae) from the
domestic dog (Canidae)., J Med Entomol. 2003 Mar;40(2):146-9
2 Day MJ., An immunohistochemical study of the lesions of demodicosis in the dog, J Comp Pathol. 1997
Feb;116(2):203-16
3 Plant JD, Lund EM, Yang M., A case-control study of the risk factors for canine juvenile-onset generalized
demodicosis in the USA, Vet Dermatol. 2011 Feb;22(1):95-9. doi: 10.1111/j.1365-3164.2010.00922.x. Epub
2010 Aug 12
4 Mueller, R. S., Bensignor, E., Ferrer, L., Holm, B., Lemarie, S., Paradis, M. and Shipstone, M. A. (2012),
Treatment of demodicosis in dogs: 2011 clinical practice guidelines. Veterinary Dermatology, 23: 86–e21. doi:
10.1111/j.1365-3164.2011.01026.x
5 Willoughby K., Demodex mite in a cat, Vet Rec. 1989 Feb 11;124(6):152
6 Beale K., Feline demodicosis: a consideration in the itchy or overgrooming cat, J Feline Med Surg. 2012
Mar;14(3):209-13
7 Desch CE, Andrews JJ, Baeten LA, Holder Z, Powers JG, Weber D, Ballweber LR., New records of hair
follicle mites (Demodecidae) from North American Cervidae, J Wildl Dis. 2010 Apr;46(2):585-90
8 Fleischer P, Lukesová D, Skrivánek M, Hofírek B, Stursa I., First report of demodicosis in goats in the Czech
Republic, Vet Med (Praha). 1996 Sep;41(9):289-93
9 Elston DM, Demodex mites: facts and controversies, Clin Dermatol. 2010 Sep-Oct;28(5):502-4
10 Lacey N, Ní Raghallaigh S, Powell FC., Demodex mites - commensals, parasites or mutualistic organisms?,
Dermatology. 2011;222(2):128-30. Epub 2011 Jan 11
11 Henpf-Olschewski, C., Has every dog with healthy skin demodex mites? Histological investigation of skin
samples, Berlin, Freie Univ., Diss., 1988
12 Fondati A, De Lucia M, Furiani N, Monaco M, Ordeix L, Scarampella F., Prevalence of Demodex canispositive
healthy dogs at trichoscopic examination, Vet Dermatol. 2010 Apr;21(2):146-51. Epub 2009 Aug 24
13 Löwenstein, M., Kutzer, E., Vorkommen von Demodex-Milben bei klinisch hautgesunden Hunden und
Katzen, Mitt. Österr. Ges.Tropenmed. Parasitol. 15 (1993), 61-66
14 Yi-Zhou Chen, Rui-Qing Lin, Dong-Hui Zhou, Hui-Qun Song, Fen Chen, Zi-Guo Yuan, Xing-Quan Zhu, Ya-
Biao Weng, Guang-Hui Zhao, Prevalence of Demodex infection in pet dogs in Southern China, African Journal
of Microbiology Research Vol. 6(6), pp. 1279-1282, 16 February, 2012
15 Tsai Y-J, Chung W-C, Wang L-C, Ju Y-T, Hong C-L, Tsai Y-Y, Li Y-H, Wu Y-L. 2011. The dog mite,
Demodex canis: Prevalence, fungal co-infection, reactions to light, and hair follicle apoptosis. Journal of Insect
Science 11:76 available online: insectscience.org/11.76
PDF vytvoreno zkušební verzí pdfFactory Pro www.fineprint.cz
6
16 Ravera, I., Altet, L., Francino, O., Bardagí, M., Sánchez, A., Ferrer, L., Development of a real-time PCR to
detect Demodex canis DNA in different tissue samples, Parasitol. Res., Vol. 108, No. 2 (2011), 305-308, DOI:
10.1007/s00436-010-2062-0
17 Grice EA, Segre JA., The skin microbiome, Nat Rev Microbiol. 2011 Apr;9(4):244-53
18 Grice, E.A., Kong, H. H., Conlan, S., Deming, C.B., Davis, J., Young, A. C., NISC Comparative Sequencing
Program, Bouffard, G. G., Blakesley, R. W., Murray, P. R., Green, E.D., Turner, M. L., Segre J.A.,
Topographical and Temporal Diversity of the Human Skin Microbiome, Science. 2009 May 29; 324(5931):
1190–1192, doi: 10.1126/science.1171700
19 Lacey N, Kavanagh K, Tseng SC., Under the lash: Demodex mites in human diseases, Biochem (Lond). 2009
Aug 1;31(4):2-6
20 Greve JH, Gaafar SM., Natural transmission of Demodex canis in dogs, J Am Vet Med Assoc. 1966 May
1;148(9):1043-5
21 Singh SK, Dimri U, Sharma MC, Sharma B, Saxena M., Determination of CD4+ and CD8+ T cells in the
peripheral blood of dogs with demodicosis, Parasitology. 2010 Nov;137(13):1921-4. Epub 2010 Jul 12
22 Caswell JL, Yager JA, Parker WM, Moore PF., A prospective study of the immunophenotype and temporal
changes in the histologic lesions of canine demodicosis, Vet Pathol. 1997 Jul;34(4):279-87
23 Huisinga M, Failing K, Reinacher M., MHC class II expression by follicular keratinocytes in canine
demodicosis--an immunohistochemical study, Vet Immunol Immunopathol. 2007 Aug 15;118(3-4):210-20.
Epub 2007 Jun 7
24 Dimri U, Ranjan R, Kumar N, Sharma MC, Swarup D, Sharma B, Kataria M., Changes in oxidative stress
indices, zinc and copper concentrations in blood in canine demodicosis, Vet Parasitol. 2008 Jun 14;154(1-2):98-
102. Epub 2008 Mar 18
25 It V, Barrientos L, López Gappa J, Posik D, Díaz S, Golijow C, Giovambattista G., Association of canine
juvenile generalized demodicosis with the dog leukocyte antigen system, Tissue Antigens. 2010 Jul;76(1):67-70.
Epub 2010 Mar 14
26 Engelhardt KR, Grimbacher B., Mendelian traits causing susceptibility to mucocutaneous fungal infections in
human subjects, J Allergy Clin Immunol. 2012 Feb;129(2):294-305; quiz 306-7
27 Singh SK, Dimri U, Sharma MC, Swarup D, Sharma B, Pandey HO, Kumari P., The role of apoptosis in
immunosuppression of dogs with demodicosis, Vet Immunol Immunopathol. 2011 Dec 15;144(3-4):487-92.
Epub 2011 Aug 17
28 Barriga OO, al-Khalidi NW, Martin S, Wyman M., Evidence of immunosuppression by Demodex canis, Vet
Immunol Immunopathol. 1992 Apr;32(1-2):37-46
29 Toman M, Svoboda M, Rybnícek J, Krejcí J, Faldyna M, Bárta O., Immunosuppression in dogs with
pyoderma and/or demodicosis, Vet Med (Praha). 1997 Oct;42(10):299-306
30 Caswell, J. L., Yager, J. A., Barta, J. R., Parker W., Establishment of Demodex canis on canine skin engrafted
onto scid-beige mice, J. Parasitol, 82 (6), 1996, p. 911-915
31 Mueller, R. S., Bensignor, E., Ferrer, L., Holm, B., Lemarie, S., Paradis, M. and Shipstone, M. A. (2012),
Treatment of demodicosis in dogs: 2011 clinical practice guidelines. Veterinary Dermatology, 23: 86–e21. doi:
10.1111/j.1365-3164.2011.01026.x
32 Koch, H. J. (2003), Die Demodikose - Mehr als nur eine Erkrankung? Tierärztliche Klinik Birkenfeld:
Fachabteilungen, Dermatologie, Wichtige Hauterkrankungen von A – Z, www.tierklinik-birkenfeld.de, k=30
33 Hugnet C, Buronrosse F, Pineau X, Cadoré JL, Lorgue G, Berny PJ., Toxicity and kinetics of amitraz in dogs,
Am J Vet Res. 1996 Oct;57(10):1506-10
34 Proudfoot AT., Poisoning with amitraz, Toxicol Rev. 2003;22(2):71-4
35 Merola VM, Eubig PA., Toxicology of avermectins and milbemycins (macrocylic lactones) and the role of Pglycoprotein
in dogs and cats, Vet Clin North Am Small Anim Pract. 2012 Mar;42(2):313-33, vii.
36 Barbet JL, Snook T, Gay JM, Mealey KL., ABCB1-1 Delta (MDR1-1 Delta) genotype is associated with
adverse reactions in dogs treated with milbemycin oxime for generalized demodicosis, Vet Dermatol. 2009
Apr;20(2):111-4. Epub 2008 Dec 18
PDF vytvoreno