L-2-hydroxyglutarová acidurie u stafordšírských bulteriérů (L-2-HGA)

L-2-HGA (L-2-hydroxyglutarová acidurie) je neurometabolické onemocnění způsobující různorodé klinické neurologické problémy včetně psychomotorické retardace, záchvatů (podobných epilepsii), ataxie (pozorované jako „vratká chůze", svalová ztuhlost). Pro toto onemocnění jsou typické zvýšené hladiny L-2-hydroxyglutarové kyseliny v moči, plazmě a mozkomíšním moku. Nemoc postihuje stafordšírské bulteriéry.

L-2-hydroxyglutarát je normálně ve zdravém organismu metabolizován na alfa-ketoglutarát. U psů postižených L-2-HGA dochází k hromadění L-2-hydroxyglutarátu v těle, což vede k poškození centrální nervové soustavy. Klinické příznaky se obvykle objevují ve věku 6 měsíců až jeden rok (ale mohou objevit i mnohem později). Klinické příznaky L-2-HGA, uvedené v prvním odstavci, nejsou specifické pouze pro toto onemocnění, ale mohou doprovázet i jiné choroby např. primární epilepsii, mozkové nádory, meningitidu. Typickými rysy se L-2-HGA projevuje pouze při použití zobrazovací techniky MRI (magnetické rezonance). Ty umožňují odlišit ji od ostatních chorob s podobnými klinickými příznaky. Pro L-2-HGA je charakteristická oboustraná difuzní hyperintenzita v T2-vážených obrazech některých oblastí mozku (thalamu, hypothalamu, nucleus dentatus, bazálních ganglií, dorsálních oblastí mozkového kmene a cerebelárních jader a gyrů). Tyto změny souvisejí s metabolickou nebo toxickou poruchou šedé hmoty.

Jednodušší způsob stanovení diagnózy L-2-HGA je molekulárně genetický test, který prokáže přítomnost či nepřítomnost mutací v L2HGDH genu zodpovědných za onemocnění L-2-HGA. Nemoc je způsobena dvojitou substitucí v exonu 10 genu L2HGDH, kódující enzym L2- hydroglutarovou dehydrogenázu (c.1297T→C; c.1299C C→T). Tím dojde k záměně aminokyselin leucinu v pozici 433 za prolin a histidinu v pozici 434 za tyrosin (Penderis et al. 2008). Přítomnost nebo nepřítomnost této dvojité substituce v genomu vyšetřovaného jedince je zjišťována metodou DNA sekvenování.

L-2-HGA u stafordšírských bulteriérů je děděna autozomálně recesivně, to znamená, že onemocní pouze jedinec, který zdědil od svých rodičů obě alely mutované (P/P, positivní/positivní, mutovaný homozygot). Jedinec, který zdědí mutovanou alelu pouze od jednoho z rodičů (N/P, negativní/positivní, tzn. je heterozygotní pro dvojitou substituci, též přenašeč, carrier) neonemocní, ale předává mutovanou alelu dál na potomstvo. V případě krytí dvou heterozygotních jedinců (přenašečů) onemocní L-2-HGA teoreticky 25 % z narozených potomků.

Molekulárně genetický test dokáže spolehlivě odhalit přenašeče mutované alely, kteří klinicky neonemocní. Doporučujeme testovat všechny jedince, kteří mají být zařazeni do chovu. Vzhledem k vysokému riziku onemocnění potomků v případě krytí dvou přenašečů doporučujeme krýt přenašeče jedincem s wild type genotypem (N/N, negativní/negativní, tzn. jedincem bez přítomnosti dvojité substituce v L2HGDH genu).

Hereditární katarakta (HC - hereditary cataract)

Katarakta (šedý zákal) je poruchou průhlednosti čočky. Katarakty jsou velmi častou dědičnou chorobou, vyskytující se u více než 70 plemen psů. V souvislosti s dědičnými formami katarakty u psů je popisováno více způsobů dědičnosti. Většina HC je děděna autozomálně recesivně, existují i formy s autozomálně dominantní dědičností popř. polygenní dědičností. Katarakty představují hlavní příčinu slepoty u psů.
Hereditární katarakty jsou také často označovány jako primární katarakty. Jako sekundární katarakty se nazývají formy šedého zákalu, které doprovází jiná onemocnění očí např. progresivní retinální atrofii, glaukom, retinální dysplasii, metabolické choroby aj. Katarakty mohou vznikat i následkem poranění oka (traumatická katarakta), popř. následkem stáří tzv. senilní katarakta.
Katarakty bývají u jednotlivých plemen velmi specifické s ohledem na část postižení čočky, věk při nástupu choroby, rychlost progrese, míra bilaterálního postižení.
HC u stafordšírských bulteriérů, francouzkých buldočků a bostonských teriérů (u bostonských teriérů jde o juvenilní HC, tato forma se předpokládá též u francouzských buldočků) se dědí autozomálně recesivně. Klinické příznaky se objevují během prvního roku života. Zákal se vždy objeví v obou očích (tzn. je bilaterální). Onemocnění je progresivní. To znamená, že se s věkem zhoršuje a vyústí až v úplnou slepotou přibližně kolem tří let věku psa.

HC (u plemene stafordšírských bulteriérů a bostonských teriérů) je zapříčiněna mutací inzercí 1 bp v exonu 9 genu HSF4 (Heat shock factor protein 4). Mutace způsobuje posun čtecího rámce a vytvoření předčasného stop kodonu (Mellersh et al. 2006). Tato mutace byla nejprve objevena a popsána v souvislosti s HC u plemene Staffordshirského bulteriéra. Stejná mutace byla posléze nalezena u bostonského teriéra (Mellersh et al. 2007), u kterého způsobuje pouze juvenilní formou katarakty tzv. EHC (early onset hereditary cataract) nikoliv pozdní formou tzv. LHC (late-onset hereditary cataract). Uvedená inzerce byla nalezena také u francouzských buldočků.

Nemoc je děděna autozomálně recesivně. Pes, který zdědí dvě kopie mutovaného genu (od každého z rodičů jednu kopii) bude jevit klinické příznaky HC (bude trpět šedým zákalem). Pes, který zdědí pouze jednu kopii mutovaného genu, bude přenašeč HC a může mutovaný gen předávat dál na své potomstvo. U přenašeče se nerozvinou klinické příznaky (nebude mít primární šedý zákal). V případě krytí dvou přenašečů mutace (dvou heterozygotních jedinců) bude 75 % potomků zdravých (z toho 2/3 přenašeči a 1/3 zcela bez mutace) a 25 % zdědí od obou rodičů mutovanou alelu a budou postiženi HC.

• Clear – čistý
• Carrier – přenašeč
• Affected – postižený

Zdroj: Genomia.cz, klub Tibetských terierů